Věra Laurichová

Jak dlouho se střelbě věnuješ?

Střílím už několik let, ale líbilo se mi to už v dětství. Lukostřelba je pro mě způsob meditace, i když začátky nebyly lehké – nějakou dobu trvalo, než jsem trefila terč. Začínala jsem na klubovém, klasickém, holém luku s tréninkovými šípy. Jak se zlepšila technika, vyměnila jsem ho za luk kladkový. Za tu dobu jsem si udělala instruktorskou i trenérskou licenci.

Jak jsi se dostala k pozici asistentky paralukostřelců?

Náhodou na střelnici. Potkala jsem tam trenérku s vozíčkářem Davidem Zikou (možná ho znáte ze StarDance). Zaujal mě způsob, jakým trénuje, a dávalo mi smysl, co říká. Postupem času jsem se jí nabídla, že budu chodit na tréninky s Davidem. David totiž potřeboval navýšit počet tréninků i asistenta, který by mu pomáhal s přípravou na samotný trénink – přivézt/odvézt, donést šípy apod.

Lukostřelci, se kterými střílím, mají takzvanou kategorii W1, což je nejvyšší tělesné postižení. Jsou pohybliví pouze od rukou výše, většinou nemají pohyblivé ani všechny prsty, neovládají své břišní svaly. To znamená, že musí být na vozík zafixování, aby je síla výstřelu neshodila na zem.

Máš nějaké speciální techniky nebo tréninkové metody, které vám pomáhají zlepšovat výkon?

Lukostřelba je spíš o hlavě než o těle, není to až tak výkonnostní sport. Důležité je dodržování tréninkových cyklů – klasické fáze zvyšování kondice střídám s fázemi zaměřenými na techniku a koncentrace. Důležitý je i odpočinek. Do tréninku samozřejmě patří i mentální příprava, psychická odolnost a schopnost vizualizace. Ve chvíli výstřelu pro mě neexistuje nic víc než naučená technika a terč.

Co tě motivuje usilovat o stále lepší výkony?

Mě osobně motivuje každý člověk, který je aktivní a snaží se podávat stále lepší výkony. Lidé s omezením obdivuji o to více.