Ondřej Matula

V Seznamu zodpovídá za prodej reklamy pro velké značky a pečuje o to, aby se klíčové informace o Seznamu dostávaly do mediálních agentur. Mimo to má v Česku unikátní prvenství, je zakladatelem „válečkologie“.

Většina kolegů tě v práci potkává v obleku a s motýlkem. Co tě přivedlo ke sbírání malířských válečků?

První impuls byla výstava závěrečných prací mé kamarádky. V jedné z nich použila váleček a při prezentaci zmínila, jak obtížné bylo ho sehnat. To mě překvapilo – váleček mi připadal jako zcela běžná věc, dokonce i moje babička jím vymalovala celý dům. Rychle jsem ale zjistil, že v České republice existuje jediný sběratel. Tak jsem se do toho pustil.

Jakým způsobem své válečky uchováváš, potřebují nějakou speciální péči? A kolik jich aktuálně máš?

Momentálně mám ve své sbírce 997 válečků. Uchovávám je ve sklepě, kde jsou uspořádané ve skříních a krabicích, a také v ateliéru, ve speciálních stojanech. Každý váleček potřebuje vlastní prostor, aby se zabránilo jeho deformaci. Na těchto stojanech mám celkem 412 kusů. Dalších 124 válečků mám dvakrát a čekají na své využití. Přibližně 500 dalších válečků stále čeká na to, až je prozkoumám, vyzkouším a zhodnotím jejich stav.

Jakým způsobem sháníš nové kousky do sbírky?

Nové přírůstky do sbírky hledám převážně na bazarech. Držím se přísného rozpočtu – na jeden váleček mám vyhrazené maximálně jedno euro. Nedávno jsem ale například nabízel jednomu pánovi za zajímavý kousek sto korun, a za váleček ze Slovenska jsem i s dopravou zaplatil kolem tří set korun. Na druhou stranu, často mi někdo váleček daruje.

Máš nějaké válečky, které mají zvláštní historický nebo osobní význam?

Nejstaršímu kousku z mé sbírky je sto let. Když jsem se sbíráním začal, myslel jsem si, že bude snadné válečky třídit podle dobových materiálů, dat a trendů, zvlášť s pomocí instrukcí od Umělecko-technického muzea v Praze. Rychle jsem ale zjistil, že na toto téma neexistují žádné odborné publikace. To mě vedlo k tomu, že jsem se do výzkumu pustil sám, což mi otevřelo obrovské pole nových poznatků. Mým cílem je stát se zakladatelem „válečkologie“ v České republice.

Jak tvou sbírku vnímá rodina a přátelé?

Rodina to bere naprosto v pohodě, protože válečky uložené ve sklepě a v ateliéru nikomu nepřekáží. Přátelé se smějí, když někam jdeme a já zahlédnu nějaký vzor na zdi – okamžitě tam běžím a začnu ho zkoumat. Kolegové v práci mi tiše závidí, protože pochopili, že kdo chce v Seznamu něco znamenat, musí něco sbírat – náš majitel sbírá letadla, jeden z členů představenstva auta…